Analýza hraničních hodnot [ISTQB, 2012b, s. 28-29] rozšiřuje techniku rozdělení tříd ekvivalencí. Používá se pro testování hodnot, které leží na okraji (hranici) ekvivalenčních rozdělení. Vychází z předpokladu, že mnoho selhání bývá způsobeno špatným ošetřením hodnot na hranicích intervalů nebo v jejich těsném okolí. Hraničními hodnotami se rozumí maximální a minimální přípustné hodnoty daného ekvivalenčního rozdělení.  Předmětem testování hraničních hodnot jsou hodnoty přesně na hranici rozdělení, těsně před hranicí a těsně za hranicí. U méně rizikových položek testování je také možné použít dvouhodnotový přístup, kde hodnoty těsně před hranicí se netestují a testují se pouze hodnoty na hranici a za hranicí daného rozdělení.

V příkladě se zákazníky uvedeném u techniky rozdělení tříd ekvivalencí, kde byli zákazníci rozděleni do několika intervalů podle věku, by například třída ekvivalence „Zákazníci ve věku od 0 do 17 let (včetně)“ byla doplněna o testování následujících hodnot:

·         Hranice minima: -1, 0, 1

·         Hranice maxima: 17, 18, 19

Přehledně tento příklad zachycuje následující tabulka.

Hraniční hodnoty, zdroj: [autor]

Při sestavování množiny testovaných hodnot je klíčové si ujasnit, jakých nejmenších možných přírůstků mohou hodnoty nabývat, protože ne vždy se musí jednat o celá čísla. Ve výši uvedeném příkladě je pro názornost věk považován za celé číslo, takže přírůstky jsou jednotlivé roky. Ve skutečnosti je věk ovšem spojitá veličina a přírůstkem by tak mohly být i jednotlivé dny. Hranice 18 let by potom musela být otestována hodnotami den před osmnáctými narozeninami, den osmnáctých narozenin a den následujícím po dni osmnáctých narozeninách.

Analýza hraničních hodnot je použitelná na všechny úrovně testování. Je to relativně jednoduchá technika na použití, ale přitom má poměrně vysokou úspěšnost při nacházení defektů. Obvykle se používá spolu s technikou rozdělení tříd ekvivalencí nebo s jinými technikami černé skříňky. Analýza hraničních hodnot nachází uplatnění nejen při testování uživatelských vstupů na obrazovce, ale např. i při testování časových rozmezí, rozsahů tabulek, kapacit paměti, apod.